Srpen je taková neděle kalendářního roku. Máte volno, většinou je venku hezky. Ale vy tak nějak tušíte, že těch pěkných věcí začne s prodlužováním stínů ubývat. Taková ta malá úzkost uvnitř vás, která říká, že teď se všechno mění a je potřeba se trochu přestat radovat. Myslím, že si ten pocit táhneme s sebou ze školních let. Je v nás tak zakořeněn, že snadno a rychle nezmizí, i když máme školní docházku desítky let za sebou. Letos to cítím tak nějak víc než jindy. Hlavně s tím, jak se blíží ter
Vždycky se musím smát, když na sociálních sítích vidím dlouhý příspěvek, který barví minulost falešným sentimentem a vyzdvihuje výjimečnost pisatelovy generace nad ty ostatní. Nejvtipnější na tom je, že většina lidí tuto zprávu pouze otrocky přesdílí či překopíruje. Nad textem se nezamyslí a s růžovými brýlemi vzpomíná, jak bylo všechno skvělé. Marně pak čekám, kdy někdo do textu přidá vlastní generační sebereflexi. Protože se tak nikdy nestalo, ujmu se toho sám.