Začátkem srpna na populárním izraelském televizním kanále KAN proběhlo pozoruhodné interview s jedním z čelních představitelů hnutí, které se staví nesmiřitelně k způsobu, jakým vláda premiéra Netanjahua vede válku v Pásmu Gazy. Jeho jméno vynechávám, ježto českému čtenáři nic neříká, leč způsob uvažování je příznačný.
Každý komentátor válečného střetu mezi Izraelem a palestinskou teroristickou organizací Hamás, který s notnou dávkou zadostiučinění konstatuje, že čas pracuje pro Hamás a proti Izraeli, by měl rozvést myšlenku trochu zevrubněji. Pro co že pracuje ten nezúčastněný a vysoce objektivní čas?
Způsob, jakým sdělovací prostředky informovaly o nedávném konfliktu mezi ukrajinskou vládou a občanskou společností, nejenže nevnesl jasno do představ veřejnosti o reálné situaci v této zemi, nýbrž naopak – zamlžil a pokřivil realitu. Jako v bezpočtu obdobných případů, vyjevil se přitom hlavní rys úpadkové doby, jímž není hledání pravdy, ale zaujetí morálně a hodnotově „správného“ postoje.
Že odkazy k morálce a božím přikázáním v diskusích o soudobých politických problémech je postup falešný a odsouzeníhodný, je dnes samozřejmostí a nošením dříví do lesa. I přesto je tento způsob polemiky hojně a bez uzardění nadužíván. Od okamžiku, kdy představa o politice jakožto o soupeření rovnoprávných vývojových směrů vhodných ke střídavému praktickému použití byla nahrazena výkladem politiky coby zápasu vesmírného Dobra s kosmickým Zlem, změnila se i role obecné morálky. Nárok na její vlast